Ze všech našich alpak je Jůlinka nejstarší.
Je vlastně tak trochu cizinka. Narodila se někde vysoko v horách v Jižní Americe. Nevíme kde. Nevíme, z jakého pochází stáda, kdo byla její máma ani kdy přesně přišla na svět. Nevíme ani, jaká byla její cesta do Evropy a co všechno během ní zažila.
Když k nám přijela, bála se lidí. Vlastně se bála skoro všeho.
Každý prudší pohyb, hlas nebo nečekaný dotek pro ni znamenal důvod k útěku.
Trvalo více než dva roky, než přijala, že se jí člověk může letmo dotknout, aniž by v panice vykopla. Dodnes lidské doteky nevyhledává. Když jí nabídnete pamlsek, vezme si ho z ruky jemně a opatrně, jako by si pokaždé znovu ověřovala, jestli může důvěřovat.
Přitom samotu nemá ráda.
Miluje své stádo. Potřebuje být s Růženkou a Běluškou. Mezi alpakami je doma.
Jen mezi lidmi si nechává odstup.
A tak na našich trecích téměř vždy chodí vzadu.
Nikdy se nikam netlačí. Nechá ostatní projít před sebe a z bezpečné vzdálenosti pozoruje svět kolem sebe.
Jednoho letního dne přijela rodina.
Maminka, tatínek a jejich dvě dospívající dcery.
Starší dcera vešla na farmu s úsměvem. Byla otevřená, sebevědomá a od první chvíle bylo jasné, že je ráda mezi lidmi. Povídala si se mnou, zajímala se o alpaky a její energie jako by zaplnila celý prostor kolem nás.
Její mladší sestra působila úplně jinak.
Držela se spíš v pozadí.
Téměř nemluvila.
Pohledem jako by se vyhýbala okolnímu světu.
Teprve pak jsem si uvědomila, že i jejich oblečení o nich něco vypovídá. Starší byla celá v bílém. Mladší v černém.
Byly jako den a noc.
Ta mladší byla celá potetovaná. Když pohnula rukama, mezi kresbami na jejích předloktích prosvítaly jizvy. Některé starší a téměř vybledlé, jiné ještě příliš čerstvé. Nemusela nic vysvětlovat. Bylo zřejmé, že si je způsobila sama.
Vedle své sestry působila ta mladší skoro neviditelně. Jako by se schovávala nejen za ni, ale trochu i před světem.
Když jsme se chystali vyrazit, maminka se ke mně na okamžik naklonila. Téměř šeptem mi řekla, že její mladší dcera má za sebou několik pokusů vzít si život.
Nic víc nedodala. Ani nemusela.
Věděla jsem, že mladší sestra půjde právě s Jůlinkou.
Nebylo to snad tím, že by na ni zbyla.
Své alpaky dobře znám a něco mi říkalo, že právě ony dvě by si mohly rozumět.
Jůlinka šla jako vždy vzadu.
A mladší sestra šla s ní.
Na dlouhém vodítku, protože Jůlinka svůj prostor potřebuje. Dívka ji k sobě nepřitahovala, nesnažila se ji hladit ani si získat její přízeň.
Jen ji respektovala.
Když se Jůlinka zastavila, zastavila se také.
Když se opozdila, trpělivě čekala.
Nespěchala na ni.
Během cesty jsem se několikrát ohlédla, jak to vzadu vypadá.
Vepředu naší karavany zněl smích, povídalo se a fotilo.
Vzadu šly ony dvě.
Tiše.
Každá svým tempem.
Každá si nechávala svůj prostor.
A přesto jsem měla zvláštní pocit, že mezi nimi vzniká něco, co se slovy popsat nedá.
Na konci procházky jsme se zastavili na louce.
Ostatní byli několik metrů před námi.
Pak jsem se znovu ohlédla.
Mladší sestra si mezitím tiše dřepla do trávy.
Pozorovala Jůlinku.
Nenabízela jí pamlsek.
Nepokoušela se jí dotknout.
Jen tam byla.
Jůlinka se zastavila.
Pozorovala dívku, která tiše seděla v trávě.
Pak udělala několik pomalých kroků.
Natáhla krk a začala jí z úplné blízkosti očichávat vlasy.
Byly od sebe sotva několik centimetrů.
A pak se jejich pohledy setkaly.
Dívaly se jedna druhé přímo do očí.
Nikdo z nás nic neříkal.
Ten okamžik trval jen krátce.
A přesto mám pocit, že si ho budu pamatovat navždy.
Nevím, co si v té chvíli předaly.
Možná vůbec nic.
Možná všechno.
Možná si jen dvě bytosti, které si celý život pečlivě střežily svůj prostor a svá tajemství, na malou chvíli dovolily být jedna druhé opravdu nablízku.
Když se s návštěvníky loučím, téměř vždy se jich zeptám na stejnou otázku.
„Tak co… jaké to pro vás bylo?“
Odpovědi bývají různé.
Někdo mluví o přírodě.
Jiný o alpakách, o krásné procházce nebo o nezapomenutelném zážitku.
Tentokrát se ale ozvala právě ta mladší sestra.
Podívala se na Jůlinku a tiše řekla:
„Já jsem si s ní rozuměla.“
Na chvíli se odmlčela.
„Ona je jako já…“
A pak dodala větu, na kterou asi nikdy nezapomenu.
„Taky nemá ráda lidi.“
Možná bychom se měli častěji zastavit.
Rozhlédnout se kolem sebe a všimnout si těch, kteří jdou tiše vzadu.
Protože právě oni nám někdy připomenou, co je v životě opravdu důležité nebo to, že ty nejtišší příběhy bývají často ty nejhlasitější.
Dáša z alpakafarmy Vlnolamy